Setkání

     Stál za plotem, ruce převěšené přes vršek vrátek. Překvapilo jí, jak zestárnul za těch deset let, kolik mu ubylo vlasů a přibylo vrásek a nadbytečných kil.

     "Co chceš?" zeptala se nepříliš přátelsky. Žádné z jejich dřívějších řídkých setkání se nikdy neneslo v přátelském duchu, ona se k vlídnosti necítila ničím vázana, jednal s ní totiž vždy s jakousi nadřazenou shovívavostí, která jí popouzela.    

     "Nepozveš mě dál?" usmál se rozpačitě.                                                                     

Trhla rameny v neurčitém gestu, které mohlo znamenat cokoliv, ale vrátka neotevřela.      

      "Co chceš?"

Zrudnul, odkašlal si a uhnul očima"

       "No...mám malej problém..."začal a evidentně měl problémy najít ta správná slova. "Jsme se trochu pohádali, se Sašou..."  

Znovu trhla rameny:

       "A co já s tím?"

Jako voda z protržené hráze se z něj najednou začala řítit záplava slov:

     "Přišel jsem o místo a Saša mě vyhodila, ať prej táhnu, že už nejsem k ničemu, když neumím vydělat prachy, tohle mi řekne, mě, po tom všem, co jsem pro ní udělal, dluhy jí zaplatil, o všechno jsem se staral, dal jsem jí, na co si ukázala...a víš, víš, co mi řekla??" přejel si rukou podezřele lesknoucí se oči a tišeji dodal: "Že malej není můj, že bych se ani na to dítě nezmohl...." zhluboka se nadechl, v patrné snaze se uklidnit. "Víš...napadlo mě....jestli...jestli bys mě tu nenechala. Bych ti třeba platil nájem..." konec věty se rozplynul  v rozpačitém mlčení.

      Stála mlčky na opačné straně vrátek, bez pohybu, ale vzpomínky se jí hlavou řítily jako rozjetý expres, kterému selhaly brzdy.

      Střih: ten večer před deseti lety, pár dní po Štědrém dnu, kdy jí mezi dvěma sousty bramborové placky s povidly oznámil, že se chce rozvést. Zjistil totiž, po dvaceti pěti letech společného života, že si s ní nerozumí. A ona nic netušila, doteď vzorné manželství, vzorná maminka a tatínek vzorné dcerušky...nechápala...nevěřila tomu, že si s ní opravdu nerozumí, ale ani ve snu by jí nenapadlo, že má jinou.      

      Střih: ten den, kdy se prořekl a ona se dozvěděla pravdu. Pravdu o Saše, starší kamarádce jejich dcery.

      Střih: ten den, kdy jí jejich patnáctiletá dcera řekla, nemůžes se divit, mami, Saša je chudák, pěstuje ty koně, a to víš, mami, koně moc nevydělají, má moc dluhů, musíme jí pomoct. Tenkrát jenom vrtěla hlavou a opakovala, že už jí snad pomohla dost...a pak, když dcera odjela k Saše, kde byli ti milovaní koně a tatínek, shledala po bytě všechny prášky na spaní a zapila je pětihvězdičkovým koňakem.

      Střih: dva dni na jipce, dva měsíce v blázinci. To odpoledne, kdy k ní běžela sestřička a s úsměvem oznamovala, ať jde k doktorce, čeká tam na ní návštěva, první návštěva po měsíci. Rozradostněná vírou běžela k pokoji lékařů, je tu, přišel si pro ní, odvede jí z tohohle pekla, vždyť přece nemůže hodit těch pětadvacet let za hlavu...Seděl proti její lékařce. Na její jásavé "ahoj" ani neodpověděl, jenom otevřel kufřík, který od ní dostal k těm posledním vánocům, vyndal složku papírů a obrátil se nikoliv k ní, ale k lékařce: "Mohla byste jí doporučit, aby ty papíry podepsala...jedná se o rychlý rozvod a bude to výhodné pro obě strany." Úsměv jí překvapením a rozčarováním ztuhnul na rtech...a pravděpodobně byla překvapena i doktorka, protože ta odpověděla chladně a po významné pauze: "Bohužel, každý podpis vaší manželky pod úřední dokument je po dobu jejího pobytu v léčebně neplatný." Ani ji, ani doktorku nepřekvapilo, že se po těch slovech zvedl a odešel. Bez pozdravu.

      Střih: oni dva v autě, vyzvedl ji tenkrát doma, aby spolu podepsali, pro ni dost nevýhodnou, dohodu o majetkovém vyrovnání. Dodnes slyší jeho slova: "Když nepodepíšeš, seberu ti dceru". Vytřeštila na něj tenkrát oči - vždyť jí přece nechce! "Nechci," usmál se povýšeně. "V děcáku by se pro ní místo určitě našlo". Začala na něj křičet, nadávat mu do hajzlů a sviní, jemu i té jeho o dvacet let mladší Sašence....a vlastně jí ani nepřekvapilo, že uprostřed polí zastavil, křikl, že Saše ona nesahá ani po kotníky, vyhodil jí z auta a odjel. Šlapala tenkrát v dešti osm kilometrů domů...a za ty dvě hodiny s dokonale pročištěnou hlavou zavrhla celých těch společných dvacet pět let, zavrhla toho cizince, který kdysi býval jejím dokonalým manželem.

      Střih: po rozvodu pár setkání s jejich společnými známými. Čas, kdy se dozvídala, s kým to vlastně slepě žila, čas, kdy zjistila, že jí ten její vzorný manžel a otec celých dvacet pět let podváděl, že měl milenek nepočítaně, že dokonce tu noc, ve které mu ona rodila jejich dítě, strávil u své nové přítelkyně....Ale už jí to nevadilo. Odstřihla se od minulosti, měla přítele, se kterým si rozuměli, se kterým teď sdílela dobré i zlé, všechny ty drobné radosti i starosti pokročilejšího věku, měla dceru, která se k ní přimkla poté, co jí kdysi tatínek nepustil do své nové domácnosti, protože už jí nepotřeboval...

      Zatřepala hlavou, aby zastavila ten šílený film vzpomínek. A dívala se na něj, jak tam stojí, za vrátky, hlavu trochu sklopenou, a čeká na její rozhodnutí. A věděla, že to, co stojí mezi nimi, nejsou jen ta železná, nedavno natřená vrátka.