Kuchařka

Ten domek byl naprosto dokonalý. Zjevně starobylé stavení, kousek za vesnicí, ale ne zas tak daleko, aby se tomu dalo říkat samota, s původní doškovou střechou, malými okénky a zarostlou zahradou. "Budete si to muset trochu opravit, už tady tři roky nikdo nebydlí," řekl starosta. Tvářil se nějak rozpačitě a když odemykal, ruka s těžkým, krásně tepaným klíčem se mu lehce chvěla. Asi se nemůže dočkat, až se toho domku obec zbaví, napadlo mě, a bojí se, abychom si to nakonec nerozmysleli.       .

Ale jediný pohled na Fandu, mého manžela, mě přesvědčil, že tady určitě nebude nic na rozmýšlení. Stavení se mu líbilo stejně jako mně, a teď už nadšeně procházel místnostmi. Z chodbičky se vešlo přímo do kuchyně, které vévodila stará bytelná železná kamna na uhlí s velkou pečící troubou. Od stropu visela opravdická petrolejka, ne jenom ta moderní elektrická napodobenina, proti kamnům stál krásně vyřezávaný kredenc, plný porcelánových talířů, misek a hrníčků. Starý porcelán jsem milovala a už jsem se těšila, kolik tu objevím pokladů.

"Je tu vůbec zavedená elektřina?" slyšela jsem, jak se ptá Fanda starosty.
"Zavedená ano, ale původní majitelka ji nenechala zapojit. To budete muset nechat ještě udělat, však taky proto je ten barák tak levný."
Ani já, ani Fanda jsme neměli vůbec nic proti tomu, pomalu si postupně zařizovat svoje hnízdečko na důchod. Do toho domečku jsme se oba zamilovali na první pohled a na zabydlování a úpravy budeme mít přece všechen čas světa. Starosta nemusel mít strach, že nás někdo od koupě odradí, a za chvíli už jsme na obecním úřadě podepisovali smlouvu. Obec se zbavila obtížného dědictví.

Za pár týdnů jsme už patřili takřka mezi starousedlíky. Mohla za to Fandova i moje družná povaha, zvědavost místních a také to, že jsme zaměstnali pár místních řemeslníků, Fanda na všechno přece jenom sám nestačil. A zatímco se mužští zabývali opravami domku, já se věnovala zařízení. Do pokojů jsme si dali až na výjimky náš nábytek, ale kuchyň jsem chtěla nechat nedotčenou. Ta místnost měla svou zvláštní atmosféru a ani za nic bych ji nechtěla poničit.

V kuchyni jsem trávila spoustu času. Jednak jsem se musela naučit vařit na kamnech, zatápět v nich a nevyudit celý barák, přikládat, aby oheň nebyl moc prudký, ale také aby v kamnech nevyhaslo, v době elektrických a plynových sporáků činnosti přímo exotické. Ve volných chvílích, kdy kamna spolehlivě hřála a jídlu na plotně nehrozila újma, jsem se probírala prastarým nádobím a porcelánem. Obrovský kredenc v kuchyni se zdál bezedný. Nacházela jsem stále další a další věci, a jednoho dne jsem v něm objevila dokonce tajnou zásuvku. Teda, ona se spíš objevila sama, jedno prkénko v zadní stěně kredence nepřiléhalo a když jsem na něj klepla, vypadlo a s ním vypadl ten sešit. Černý linkovaný školní sešit snad z doby Marie Terezie, se zažloutlými stránkami a se štítkem, na kterém bylo stínovaným krasopisem napsáno: Sladká těsta dle prabáby.

Pane jo, stará kuchařka, zajásala jsem v duchu a nedočkavě sešit otevřela. Týmž stínovaným, dobře čitelným krasopisným písmem byly popsány další stránky a já s údivem četla název prvního receptu: Pavoučí jed.
"Vezmi sobě libru mouky hladké, půl kopy vajec, kvásek, půl libry cukru, pintou netopýří krve těsto zadělej a přitom tato slova nahlas pronášej: Ve jménu Satana a Lucifera a Belzebuba, nechť se má vůle vyplní a můj nepřítel v krutých bolestech zemře. Pak v těsto vmíchej třináctero pavouků malých, přes noc kynouti nechej a pak do pece vsaď a upeč."

Listovala jsem tou podivnou kuchařkou. Hadí zmar, Havraní oko, Tělo Satanovo, jeden název podivnější než druhý. Panebože, řekla jsem si s údivem, a i s trochou strachu, já držím v ruce pravou čarodějnickou kuchařku. Večer jsem svůj objev ukázala Fandovi. Smáli jsme se oba, a Fandu najednou napadlo:
"Holka, co kdybys něco podle té kuchařky upekla?"
"Prosím tě, kde vezmu netopýří krev nebo třináct pavouků nebo jed mladé zmije," zasmála jsem se.
"No tak to nahradíš mlékem, rozinkami, rumem, co já vím, vařit umíš ty, ne já," popichoval Fanda a já si nakonec řekla, proč ne, bez hadího jedu a pavouků budou z těsta stejně jenom obyčejné buchty. A tak jsem ještě na noc zadělala a dle předpisu nechala do rána kynouti.

Ráno jsem z vykynutého těsta nadělala šátečky s tvarohem a rozinkami. Vůně čerstvě upečeného pečiva se mísila s vůní čerstvě uvařené kávy, když vstal i Fanda a pustil do snídaně.
"Ježíš, Lidko, tys tam fakt dala pavouky!" vykřikl najednou a vyplivl na dlaň něco černého. Krve by se ve mně nedořezal, jak jsem se lekla, z pavouků mám přímo fobii. Přemohla jsem se a podívala se na to, co mi Fanda ukazoval.
"Ale dědku pitomá," hned jsem se rozčílila, "co mě děsíš, vždyť je to jen rozinka."
Fanda se smál až se zakuckal, a s nezmenšenou chutí likvidoval buchtičky jednu za druhou, až jich na misce zbylo jenom pár.

"Sakra, paní Lidunko, tady to dneska nějak voní," nakoukl okénkem Tonda Pospíšil, co přišel manželovi pomoct se zapojením elektřiny, místní všeuměl a taky největší mlsoun ze vsi.
"Pekla jsem, nechcete ochutnat, Toníčku? Udělám vám k tomu kafe?"
"Teď ne, paní Lidunko," překvapil mě Tonda, "teď nemám čas, ale kdybyste mi jich pár zabalila domů, dal bych si je po večeři."
Tak zas tak velké překvapení to nebylo. V duchu jsem se zasmála a připravila Toníkovi balíček.

Tu noc jsem spala špatně. Fanda vedle mě spokojeně oddychoval a já ne a ne pořádně zabrat. Musela jsem usnout až někdy po půlnoci, a zakrátko mě ze spánku probudil křik. Můj křik. A Fandova ruka, která třásla mým ramenem.
"Vzbuď se, holka, to se ti jenom něco ošklivého zdá."
Chvíli trvalo, než jsem byla schopná promluvit.
"Teda to byl hnusný sen. Byla jsem u Tondy, víš, dala jsem mu totiž ten zbytek buchet, a on je jedl, a najednou se začal dusit a já tam stála a nemohla jsem vůbec nic dělat, jenom se dívat, a on padl na zem a zůstal ležet, pusu měl otevřenou a vytřeštěné oči, a z té pusy mu vylezl odporný černý pavouk. Byl tam ještě někdo, stará, hodně stará ženská celá v černém, a ta se jen smála. Ten smích, to bylo snad to nejhorší," otřásla jsem se a úplně cítila, jak se mi ještě ježí vlasy a po zádech mi přejel mráz.
"To byl jen sen," opakoval konejšivě Fanda, vzal mě do náruče a spolu jsme za chvíli zase usnuli. Té noci se mi nezdálo už nic.

Ráno k nám přiběhla stará Blažková, místní drbna, a hned ve dveřích hlásila:
"Představte si, Toník Pospíšilů je po smrti! Takovej mladej, ještě mu nebylo čtyřicet, udusil se!"
"Pavoukem," vyhrkla jsem bez přemýšlení a vlasy se mi zase zježily, jako v noci. Bába Blažková se na mě překvapeně podívala.
"Proč pavoukem? Žrádlem se udusil, však jsem mu vždycky říkala, že ho jednou ta jeho žravost zabije, a vidíte, je to tady!"
Stála jsem jak opařená. Ten můj sen - to není možné!
Když Blažková konečně odešla, bezmocně jsem se podívala na Fandu:
"To jsem zavinila já," zašeptala jsem, "to ty buchty, a ten sen! To těsto, a ta kuchařka!"
"Ale neblázni, Lidko, sen je sen a ty buchty byly výborné. To je jenom náhoda, a ty si neber do hlavy nějaké nesmysly." Uklidňoval mě dost dlouho, mluvil o náhodách a o tom, že nějaké čarování je v jednadvacátém století nesmysl- přesvědčil mě, ale ne úplně. Stejně jsem se zařekla, že ten podivný sešit už v životě nevezmu do ruky.

Ale vzala. Jak dny plynuly, přišlo mi čím dál tím nepravděpodobnější, že to já bych zavinila Tondovu smrt. A po měsíci jsem se tomu už sama začala smát. Fanda měl pravdu, jaképak čarování v době kosmických letů a atomových elektráren. A pak, byla jsem zvědavá. Zvědavost mě nutila přečíst si další recept a zkusit, co z něho bude, když vynechám ty čarodějné ingredience.

A tak jsem jednoho večera zadělala na hadí zmar. Pravda, jedu mladé zmije se mi poněkud nedostávalo, tak jsem použila rum, a místo krve černého kocoura trochu mléka, a strašné zaříkání jsem také neodříkala, přišlo mi k smíchu už když jsem ho jenom četla, ale poctivě jsem nechala těsto opět přes noc kynouti. Ráno jsem našla mísu s těstem tam, kam jsem ji večer postavila, ale když jsem odkryla utěrku, co jí byla mísa přikrytá, uviděla jsem na těstě vyryté tři podivné,nepravidelné kříže.

"A jeje, Fanda si hrál," zasmála jsem se, ale budu dělat jakoby nic, však by se jenom smál, jak jsem se nechala napálit a jak jsem pověrčivá. Udělala jsem skořicové točenice. Odpoledne jsem na chvíli zaskočila do vsi a když jsem se vrátila, točenice byly pryč.
"No, Fando," vykulila jsem oči na manžela. Tys to všechno snědl!
"Ale kdepak," smál se Fanda. "Byla tu Mařka Králová, zabíjeli, a tak přinesla pár jitrnic, jelita, no však víš, zabijačku. Koukala na ty točenice docela hladově, a že prej by se po tom mastným hodilo něco sladkého - tak jsem jí je dal."

Z ničeho nic prolétl kuchyní průvan, někde bouchly dveře a já měla dojem, že slyším v tom bouchnutí tichý smích. Smích, ze kterého jde po zádech mráz a ježí se chlupy.)
"Co je ti, Lidko, jsi strašně bledá," zeptal se polekaně Fanda.
Mám mu vykládat o svých představách? Vždyť by řekl, že začínám bláznit. "To nic, Fando, jenom - chtěla jsem ty točenice dát na večeři, no nic, budeme mít jitrnici," zasmála jsem se poněkud nuceně. Opravdu blázním, vždyť není čeho se bát.

Ten sen byl podobný. Zase jsem stála v kuchyni, tentokrát u Králů, a bezmocně jsem přihlížela, jak Mařka dává na mísu skořicové točenice. Nebyla jsem tam sama, vedle mě stála další osoba a já se ani nemusela otáčet, protože jsem věděla, že bych se dívala na stařenu v černých upnutých šatech, s přísným pohledem, se škodolibým úsměškem na rtech. Mařka postavila mísu na stůl, vzala si jednu točenici a chtěla se do ní zakousnout. Ani mě nepřekvapilo, když se pečivo změnilo v malého hnědého hádka a ten uštknul Mařku rovnou do tváře. Mařka padla, podivná stařena se rozesmála a já se probudila, zalitá potem, přestože mě hrůzou mrazilo.

Ráno mi ve vsi řekli, že Mařku Královou odvezla v noci sanitka, prý ji šlak trefil, je ochrnutá na půl těla a kdoví, jestli se z toho vylíže. Odpoledne přišel starosta. Chvíli jen tak okouněl, kroutil se, ale pak z něj vypadlo, co chce. Ve vsi mělo být posvícení a velká zábava a bylo zvykem, že pohoštění si sousedé připravují sami. A Mařka Králů prý měla upéct koláčky, ale když je teď v nemocnici, a o mně se ví, jak dobře peču - zkrátka a dobře, jestli bych nechtěla péct namísto Mařky.

Moc se mi nechtělo, ale odmítnout dost dobře nešlo. A tak jsem zase vytáhla čarodějnou kuchařku a zadělala na havraní oko, tedy na posvícenské koláčky. Bez očí, havranů a jiných nechutností. Přece nebudu věřit tomu, že moje pečivo může být očarované.

Moje koláčky měly opravdu úspěch, však jsem si taky nechala záležet. Měla jsem radost, jak rychle ubývají z mis a talířů, a nejasný strach, který ve mně dřímal od chvíle, kdy jsem je začala péct, mě opustil. Nikdo se nedusil, nikoho neranila mrtvice a nikdo ani vzdáleně nepřipomínal přísnou stařenu z mého snu.
"Ani Mařka Králů by neupekla lepší," uslyšela jsem vedle sebe hlas staré Blažkové.
"Stejně je to podivná náhoda," pokračovala drbna. "Nejdřív Tonda, teď Mařka."
"Co tím myslíte?" zeptala jsem se udiveně.
Stará se ke mně spiklenecky naklonila a ztišila hlas."Víte, komu patřila ta vaše chalupa?"
"Obci, ne? Nevím, kdo tam bydlel předtím."
"No právě," zasmála se Blažková, "kdo tam bydlel předtím," a začala ještě tišším hlasem vyprávět.

"O Ance se říkalo, že je čarodějnice. Tak jako o její mámě a mámě její mámy - prostě celé pokolení čarodějnic. Vy jste z města, asi vám to přijde k smíchu, ale tady na vsi se věřívalo různým věcem. A Anka to jenom podporovala. Chodila pořád v černém, málokdy se usmála a ty její oči, když se na člověka podívala, i těm nejstatečnějším se rozklepaly nohy. Žila si sama pro sebe, nestála o společnost, prý měla kdesi nešťastnou lásku a po tom zklamání zatrpkla a přestala si všímat lidí. Ale lidi si všímali jí. Bože, kolik pomluv já kolikrát vyslechla!
No - jednou táhla parta zdejších mladých ze zábavy v sousední vesnici, a když šli kolem Ančina domku, někoho napadlo, prej vykouříme čarodějnici. Byli opilí a považovali to za skvělý nápad. Bylo to v červnu, bylo sucho, a tak měli brzo nasbírané suché větve a dříví a začali to házet přes plot. Někdo přidal i kámen, sypala se okna, Anka vyběhla jen tak v noční košili, dostala kamenem do hlavy, no abych to zkrátila, ráno našli sousedé Anku prostydlou na zahradě, nemohla se hýbat, nemohla mluvit. Půl roku byla v nemocnici, po půl roce se vrátila, ochrnutá na levou polovinu těla, osleplá na levé oko, a místo slov jenom chrčela. Starala jsem se o ni, celých deset let, než umřela."

"A co ti, co za to mohli?" zeptala jsem se bez dechu, "taková lumpárna přece nemohla zůstat bez trestu".
"Byli tři. Toník Pospíšil, Mařka... tenkrát se jmenovala Beranová..." stará Blažková se odmlčela.
"A ten třetí?"
"Starosta," ještě víc ztišila Blažková hlas, " tenkrát byl starostou jeho táta, proto se to taky ututlalo."
Zůstala jsem jako opařená... vyděšeně jsem se dívala na starou Blažkovou a hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky.

"A copak že netancujete, paní Lidunko?" ozvalo se vedle mě. Leknutím jsem málem vyskočila do vzduchu. Starosta. Usmíval se a byl viditelně v dobré náladě.
"Smím prosit?" zeptal se. Jenom jsem na něj třeštila oči, neschopná slova.
"Ale než si půjdeme do kola, vezmu si ještě jeden váš koláček. Slyšel jsem na ně jenom samou chválu."
Chtěla jsem vykřiknout, vyrazit mu pečivo z ruky, prostě něco udělat, ale byla jsem jako zkamenělá. Starosta si dal koláček do úst a rozvážně žvýkal.
" Jsou skutečně - he, he, he." Starostovi se náhle rozostřily oči.
"He," dodal ještě a vůbec mu nevadilo, že mu z koutku úst vytekla slina a skápla na klopu svátečního saka. A co víc, na kalhotách se mu objevila mokrá tmavá skvrna a pod nohama louže.
"He. Hehe," pravil zase, tupě se podíval na zbytek koláčku v ruce a odhodil ho. Celý sál ztichl.

Když starostu odvezla sanitka s nápisem Psychiatrická léčebna, už jsem na nic nečekala a rozběhla se domů. Tu kuchařku spálím, teď hned! Ale když jsem otevřela zásuvku, kde jsem měla kuchařku vždycky uloženou, zásuvka byla prázdná. Zoufale jsem přeházela celou kuchyň. Nic. Po sešitu s krasopisným nadpisem Sladká těsta dle prabáby se slehla zem.