Není nad dobré sousedské vztahy

     "Snad abych začal od začátku, pane kapitáne. Majku jsem prvně potkal pár dní potom, co jsem se do toho baráku nastěhoval.

     Lezla ztěžka do schodů a očividně nevěděla, co chytat dřív, jestli zábradlí, hůl nebo ohromnou tašku s nákupem. Od malička mě učili pomáhat starším, tak jsem automaticky čapnul tu tašku, babču chytil pod křídlo a prej - Kam to bude, paní? Šla do čtvrtýho, zrovna jako já, vlastně jsme byli sousedi. Donesl jsem jí tašku až do bytu a nechal se pozvat na kafe. A tak to všechno začalo.

    To odpoledne se"kafe" protáhlo do deseti do večera, bratru pět hodin.  Budete se divit, pane kapitáne, ale bavili jsme se výborně. Pokaždé, když už jsem vstával, že už je pozdě, přišla s nějakým novým tématem a vlastně až dodatečně jsem zjistil, že jsem jí vytelil o sobě snad úplně všechno a o ní jsem se nedozvěděl takřka nic. Ty naše kávové dýchánky se staly takřka pravidlem, snad vždycky číhala u kukátka, až půjdu z práce a sotva jsem zastrčil klíč do zámku u svých dveří, Majka vykoukla a - nedal byste si kafíčko, Petříčku? Když jsem odmítl, udělala tak smutné a vyčítavé oči - no, tak já počkám, až budete mít čas, Petříčku, co by taky stará bába mohla chtít, ale to kafíčko už mám uvařený a dokonce jsem i pekla...a já se skoro vždycky nechal ukecat. Bylo mi jí líto, neměla už nikoho, nechodili k ní známí ani příbuzní, i když se občas letmo zmínila o dceři, ale přišlo mi, že dcera bydlí buď někde pěkně daleko a nebo se nějak holky rozkmotřily.

      Samozřejmě, že jsem se jí snažil se za to kafe nějak revanšovat. Nosil jsem jí nákupy, odnášel odpadky, tu a tam jí něco vyspravil v bytě. Prostě dokonalé sousedské soužití, však si také Majka svého hodného souseda pochvalovala.

       Pomalu, ale jistě, jsem si začal uvědomovat, že u Majky trávím čím dál tím víc času. A co víc, začala mi volat i v noci. Ve dvě, ve tři... Petřičku, nerada obtěžuji, ale v kuchyni mi sedí pavouk jak moje dlaň. Petříčku, spíte? V koupelně mi tu kape voda a je to strašně nepříjemné. Petříčku, já vím, že je pozdě, ale nezašel byste sem, měla jsem strašný sen a trochu se tu bojím....Volala stále častěji, třeba i třikrát za noc a já už jí jednoho dne řekl, jestli by nebyla tak hodná a nenechala toho. Že na rozdíl od ní ráno vstávám do práce. Rozplakala se, říkala, jak jí to mrzí a že si to neuvědomila, to víte, Petříčku, starý člověk už tolik spánku nepotřebuje...no a mě jí bylo zase líto.

      Noční telefonáty přestaly a já se snažil omezit i ty kávové dýchánky. Nechtěl jsem Majku úplně opustit, ale tak nějak jsem se jí pomaloučku začal vyhýbat. Ale - když jsem nešel já k ní, přišla ona ke mně. Sotva jsem přišel z práce, zvonek u dveří, za dveřmi Majka - Petříčku, neuvařil byste mi kafíčko? A s lehkou výčitkou dodávala - když se vám u mě už nelíbí...A už jsem jí měl nasáčkovanou v obýváku a vařil jsem kafe. Jo, to mě doma neučili, jak odmítnout návštěvu. A návštěva seděla, a povídala, hodiny ubíhaly...do postele jsem se většinou dostal tak ke třetí ráno. A v šest jsem vstával....Několikrát jsem Majce naznačil, že tohle opravdu takhle nejde, vždycky se omluvila, pár dní byl klid a pak to začlo nanovo. Jo, pane kapitáne, řeknete, proč jsem jí otvíral...to jsem zkusil jednou, vypnout telefon, mobil i zvonek u dveří. Bouchala holí na ty dveře tak, že se seběhla půlka baráku a už chtěli volat záchranku, protože Majka hlasitě naříkala, že se mi jistě něco stalo, když jsem doma a neotevírám.

       Pak se ke mně nastěhovala Klára, přítelkyně. Chodili jsme spolu rok a tak jsme si řekli, že by bylo na čase zkusit, jak nám to bude klapat. A přiznám se vám, tajně jsem doufal, že přítomnost Kláry Majku trochu zabrzdí. Co vám mám povídat, Klára vydržela měsíc. Měsíc Majčiných návštěv, denních i nočních telefonátů, zvonku u dveří...Teď jsme chodili do práce nevyspalí dva, a nebylo to díky sexu. Za celý ten měsíc jsme se pomilovali jen jednou, jedinkrát. Jo...možná je to k smíchu, ale za pár dní bydlení u mě sebou i Klára začala škubat při sebemenším zvuku z chodby. A když konečně zazvonil zvonek nebo telefon, snad se nám dokonce i ulevilo...Jak říkám, po měsíci společného bydlení mi Klára s pláčem řekla, že už dál nemůže. Že se odstěhuje ke kamarádce. A dohodli jsme se, že já ten byt vyměním nebo prodám, ostatně, byl můj, já ho před půl rokem koupil za dědictví po matce. A pak se uvidí. I ten nejhorší podnájem se nám zdál lepší než tohle.

     Dal jsem inzerát, cenu jsem snížil skoro na polovinu. No, hned druhý den přišel zájemce, prohlédl si byt, líbil se mu, no bodejť ne, za takovou cenu byt skoro v centru, okna do parku, tramvaj pár kroků...a že druhý den zavolá a dohodneme se. Jo, zavolal...ale jak. Co prý si to dovoluju, nabízet byt, když dům se má přestavovat na hotel a všichni nájemníci už mají výpovědi. Cože? Třeštil jsem oči a jenom opakoval, že to není pravda, ale pán neposlouchal, jenom křičel, že jsem podvodník a ať poděkuju té hodné paní odnaproti, že mě nedá k soudu.

      Vylítnul jsem z bytu a zazvonil u Majky. Otevřela okamžitě, možná byla zase na číhané u kukátka...ježiš, Petříčku, že vy jdete na kafíčko....Nejdu!Chci vědět, proč kecáte lidem o výpovědích z domu, o přestavbě na hotel...Ale nerozčilujte se, Petříčku...Majka se usmívala jak jezulátko, přece vás nenechám prodat tak krásný byt tak moc pod cenou. Vždyť byste na tom prodělal. A vůbec, proč byste prodával, je tu přece hezky. A dokonalé sousedské vztahy. Jednou mi poděkujete, Petříčku...

      Dokonalý sousedský vztahy!! Měl jsem chuť křičet, něco rozbít...ale zatnul jsem zuby a ulevil si alespoň pořádným prásknutím dveří. Ten prodej budu muset zadat realitce, bude to sice zdlouhavější a dražší, ale zato jistější. Majka se ten den už neozvala.

      Ostatně, neozvala se celé příští dva dny. Myslel jsem, že se konečně zastyděla, že už budu mít klid, ale...Majka jen tiše vyčkávala.

      Třetí den, tedy vlastně dneska, přijela ségra. Předtím volala, jestli bych nepohlídal její pokládek, svého dvouletého synovce Matesa. Ségra potřebovala do nemocnice na nějakou kontrolu a prcka že si u mě na pár hodin odloží. No proč ne, pár hodin to s mrňousem zvládnem, ne... Sotva zazvonila u dveří, vynořila se Majka ze svého bytu. A jejdanánku, čopak to tady máme? Ale ty ši krášnej chjapešek...a jak je vám podobnej, mladá paní...a i Petříčkovi, jako by mu z oka vypadnul. Slušnost mi velela ségru i Majku představit, velice zdvořile odmítnout Majčinu pomoc s Matesem...nebojte, Majko, my si s Matesem poradíme...a zavřít sousedce dveře před nosem dřív, než se stačila rozkomíhat a proklouznout mi do bytu. Jo, Mates byl fajn, ségra mu zabalila batůžek s nějakejma hračkama, dokonce přidala i rezervní oblečení, kdyby něco, a tak jsme si chvíli hráli s autíčkem a kostičkama... Mates za chvili vypadal, že si stačí sám, a já toho využil a zahloubal se do novin s inzertní nabídkou bytů.  Ze srovnávání ceny bytů, nájmů a podnájmů mě velice rychle probrala rána a křik z kuchyně. Ježišmajrá, Mates...já na něj zapomněl! Vlítnul jsem do kuchyně a ocitl se přímo uprostřed obrazu zkázy. Na zemi ležela prázdná dvoulitrová krabice od pomerančového džusu. Prázdná proto, že většina jejího obsahu se nestranně rozdělila mezi podlahu, kuchyňskou linku a Matesa, který stál řvoucí v centru dění a džus z něj odkapával v pravidelných intervalech. Když mě Mates uviděl, přestal ječet. Hapalo. Jo, to se nedá přehlídnout, že hapalo. Čapnul jsem Matesa, postavil ho v koupelně do vany a stáhnul z něj prodžusovaný oblečení. Sotva jsem ho začal sprchovat, ozval se zvonek. Ségra, napadlo mě...to bude kravál. Zabalil jsem Matesa do osušky a s ním v náručí jsem letěl otevřít. Nebyla to ségra. Za dveřmi stála Majka, s milým úsměvem. Slyšela jsem ránu a křik...nepotřebujete s něčím pomoct, Petříčku? Ne! Už podruhé v jednom dni jsem udělal to, na co jsem se nezmohl půl roku. Zabouchl jsem Majce dveře před nosem a uháněl s Matesem zase do koupelny.

     A pak už to šlo rychle. Až moc rychle. Stačil jsem Matesovi navlíknout akorát tak tričko, když se ozvala rána, volání Otevřete, policie, dveře vylétly z rámu a do bytu se vevalilo hejno policistů v plné polní. Jeden mi vyrval z rukou Matesa, dva mě srazili na zem, zkroutili ruce dozadu a pak už jen cvakly náramky. Co se děje? Mlčte, co jste dělal tomu dítěti, komu jste ho vzal, pedofile, ježíš, to je zrůda, podívejte, ten kluk je skoro nahej....policajti řvali, řval Mates, jenom já lapal po dechu a sotva slyšitelně šeptal ježišmarjá, to je omyl....  

     Zlatá sestřička. Vlítla do bytu jako dračice, zaječela, co se tu děje, policajtovi vyrvala z rukou Matesa a začalo se vyjasňovat. Možná mělo větší váhu sestřino svědectví, možná ten bordel v kuchyni, ale cajti mi sundali s omluvou pouta a začali vyklízet pozici. Jo, to víte...když někdo zavolá, že oknem vidí, jak bezdětnej chlap lítá s nahatým klukem po bytě...sorry, je nám líto, omyl, zapomeňte.

     Když vypadli, ségra dooblékla Matesa, mě uvařila kafe a koukla se z okna. Oknem? Jak tě někdo mohl vidět oknem...je tu park a ty ses ve čtvrtym patře. To by musel sedět na stromě....A mě to došlo. Jen ségra vypadla - seš ok, Péťo, zvládneš to tu? - zvonil jsem u Majčiných dveří. Rozlétly se okamžitě, jako vždy. Dáte si kafíčko, Petříčku? Takovej šok...Majko, proč jste to udělala? Proč jste volala těm policajtům? Milé a usměvavé oči ztvrdly a vykoukla z nich taková nenávist, až jsem couvl. Ale hlásek měla medový, jako vždy. Ale Petříčku, co jsem si měla myslet, když jste tam tak stál ve dveřích s polonahým chlapečkem na ruce...a jak jste mi zabouchl ty dveře před nosem, jako byste chtel něco utajit....Medový hlásek mi šuměl kolem uší...to víte, není nad dobré sousedské vztahy, ty se musejí pěstovat, lidi spolu musí komunikovat a ne se sobě vyhýbat, vymlouvat se.....dokonce telefon vypínat....a ty dveře, Petříčku...kdepak, není nad sousedskou výpomoc.

       A já nechal ten medový hlásek mluvit a hlavou mi běžely ty hodiny, strávené tlacháním u Majky v bytě, ty noční i denní telefonáty, plačící Klára i ten vzteklý pán, co na mě jen díky té milé sousedce nepodal trestní oznámení.

      No a teď, Petříčku, teď už vás mají podchyceného. Takové štěstí nemusíte mít pokaždé, to víte, stačí drobné klopýtnutí a jsou tu zas...jojo, nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř...Nedáte si přece jenom to kafíčko, Petříčku?

      A, pane kapitáne, mě se v tom okamžiku udělalo před očima rudo, popadnul jsem tu Majčinu hůl, co stála vedle dveří, byla bytelná, dubová....a....no...Majka měla ty kosti už staré, křehké, ale té krve, té bylo spousta....a....a pak jsem šel rovnou sem. To je všechno, co vám k tomu můžu říct."

     Domluvil jsem a v místnosti se rozhostilo ticho. Po chvíli kapitán vstal, otevřel dveře na chodbu a zavolal službu, která mě měla odvést do cely. Jo...a řekl mi, že mám nárok na právníka. Proboha, k čemu? Smířeně jsem šel s želízky na rukou mezi dvěma policisty dlouhou, nevábně vyhlížející chodbou. Podél zdí postávali či posedávali lidé, možná svědkové, možná zločinci, tu a tam se mihl zaměstnaně vypadající policista. Najednou se rozrazili dveře jedné z vyšetřoven, ozvalo se pár sprostých nadávek a na chodbu vyběhl vysoký ramenatý chlap. Prostě vazoun. Policajta, který vyběhl za ním, přirazil ke zdi a rozeběhl se směrem k východu. Moji strážci zaváhali jen vteřinu. Pak mi jeden zacvakl pouta na trubku ústředního topení, hned vedle lavičky, na níž seděl zhrouceně jakýsi bezdomovec, a oba se rozeběhli za vazounem. V tom okamžiku bezdomovec zvedl hlavu. Jses Petr Horký? Jo...jsem...Něco tu pro tebe mám...a vsunul mi do volné ruky papírek, složený do miniaturního čtverečku. Cože? Co to je? Kdo ti to dal??...Tiše, a nečum na mě, tady maj zdi voči i uši. Ale chtěl bych mít takovou babičku, jako ty...měla o tebe starost....Babičku??!!Nemám žádnou...Buď zticha, už dou!!

                                                                                 ***

      Jo, Karle, tak ho vodřízni, v pitevně už na něj čekaj.

      Ježíš, jak to moh dokázat, voběsit se na pásku vod kalhot, nojo, to byl ten, co umlátil tu starou ženskou. Jo, výčitky svědomí jsou hajzl...kdyby měl svědomí dřív, nemusel skončit tady.

      Hele, co se tu váli? Nějakej papír...ukaž, to bude dopis na rozloučenou...neee...sakra, co je to za blbost?

      Zřízenec zvedl papírek, na kterém bylo vidět, že byl složený do malinkatého čtverečku. A na něm slova, krasopisně napsaná sice roztřeseným, ale dobře čitelným písmem:

Nedáte si kafíčko, Petříčku? To víte, není nad dobré sousedské vztahy....

P.S. Za inspiraci děkuji naší sousedce. Za pomoc s vymýšlením průniku dopisu k vězni pak patří dík panu Georgovi Novotnému a panu Vladimíru Kroupovi. Radkovi Folprechtovi se omlouvám, že jsem se po zralém uvážení rozhodla nevyužít jeho návrhu a nezapojila do příběhu poštovního potkana.