Náhodným stopařům na zuby nekoukej

Probudila jsem se do naprosté tmy, ticha a chladu, s pocitem, že je něco strašlivě v nepořádku, že jsem se ještě neprobrala ze své noční můry, plné ztrouchnivělých rakví a vlhkých, studených hrobek. Prostor, ve kterém jsem se nacházela, skutečně ze všeho nejvíc připomínal úzkou rakev, až na to, že místo dřeva jsem kolem sebe nahmatala kov a na sobě jsem neměla rubáš, jak se na správnou mrtvolu sluší, ale hmat mi opět napověděl, že jsem přikrytá nějakým kusem plátna, snad prostěradlem. Chvíli jsem ležela bez hnutí a zkoušela přijít na to, kde jsem, proč a co se vlastně stalo.

     Vybavovala jsem si rozloučení se Zuzkou, mou kamarádkou, u které jsem byla na návštěvě, i to, jak sedám za volant a Zuzce slibuju, že pojedu pomalu a opatrně...že by tedy nehoda? Rozhodla jsem se, že tyhle úvahy odložím na později, až budu venku z té divné krabice. Zuřivě jsem zabušila na stěny té bedny a zakřičela. Odpovědí mi bylo jenom kovové zadunění a rezonance mého hlasu.Tak nic, zkusím to jinak. Pokrčila jsem nohy, jak jen mi stísněný prostor dovoloval a prudce vykopla. Něco povolilo, něco se pohnulo! Vykopla jsem ještě jednou, cosi strašlivě zařinčelo a já se vykulila z kovové bedny na dlaždičkovou podlahu.

 Rozhlédla jsem se a nevěřícně vytřeštila oči. Místnost byla slabě osvětlena studeným zářivkovým světlem, proudícím sem pootevřenými dveřmi z vedlejší místnosti, a mě nikdo nemusel říkat, co znamenají ty kovové boxy při jedné stěně, ani charakteristické obrysy těl zakrytých prostěradly, které ležely na dvou vozících v rohu. Mockrát jsem podobnou místnost viděla v detektivních filmech. Takže autonehoda, napadlo mě. Ale proč jsem v márnici...tedy v pitevně? Kupodivu jsem necitila strach, po pravdě řečeno jediný můj pocit, který přehlušoval všechny ostatní, byl obrovský, svíravý hlad. Jak dlouho jsem ležela v té lednici? Proč nejsem zmrzlá, proč nemůžu na sobě najít žádné zranění, proč si mysleli, že jsem mrtvá....proč, proč, proč! Tisíce proč a ani jedno protože. Zatím. Zabalila jsem se do prostěradla a vydala se ke dveřím s pevným odhodláním najít doktora, sestru nebo třeba vrátného a vyptávat se a vyptávat. A hlavně se najíst. Naposledy jsem jedla v autě tu bagetu...zarazila jsem se v půli kroku. Auto! A ten stopař! S děsivou přesností jsem si vybavila, jak šlapu na brzdu a stavím pohlednému černovlasému muži s prosebně sepnutýma rukama. Ta prosba mě kupodivu přiměla zastavit, přesto že byla tma a kolem byl les...Prý pospíchal...ale kam? A co se s ním stalo? Jestli jsem bourala....Hrůza mi sevřela hrdlo.Může být těžce raněný, možná mrtvý, mou vinou. Třeba leží tady, v některém z boxů, nebo je jedním z těch nezřetelných a přitom tak jasných obrysů na vozíku.

Vedle v místnosti bouchly dveře a vzápětí se ozvaly rychlé kroky. "Fando, připrav mi tu z toho auta od hřbitova!" ozval se autoritativní ženský hlas. "Přijdu za chvilinku, musím se ještě stavit na interně." Zmíněný Fanda zabručel cosi jako souhlas a dveře se znovu zabouchly. Bylo slyšet, jak se Fanda pohybuje po vedlejší mistnosti, cinká nástroji a něco si polohlasně mumlá. Půjde sem, napadlo mě.Představila jsem si, jak Fanda vchází do pitevny a tam na něj bafne postava zahalená v prostěradle...a bez dalšího přemýšlení jsem zajela jako střela mezi vozíky s mrtvolami, přikrčila se do nejtemnějšího koutečku a rukama si stiskla břicho v zoufalé snaze zabránit žaludku, aby mě prozradil hlasitým zakručením. Pruh světla zesílil, ozvalo se cvaknutí vypínače a místost zalilo ostré světlo, které mi jako nůž projelo na tmu navyklýma očima. Křečovitě jsem semkla víčka a před očima se mi roztančily rudé kruhy. A vtom jsem uslyšela zaječení, mužské zaječení plné děsu, při kterém mi naskočila husí kůže, třesk tácu s lékařskými nástroji, odhozenému v panické hrůze a ještě něco. Něco nepochopitelného a děsivého, děsivějšího než Fandův skřek, který po chvíli přešel do vlhkého bublání. Hrůzou jsem nebyla schopná pohybu, ani otevřít oči jsem nemohla, protože ten zvuk, který jsem slyšela jako poslední, bylo vrčení zvířete, hluboké, hladové vrčení krvelačné šelmy. Pád těla, nenasytné chlemtání, pak zhaslo světlo a v místnosti se rozhostila tma. Tma páchnoucí po strachu, krvi a smrti.

 Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že klečím v kaluži krve vedle těla zřízence Fandy a hledím do jeho hrůzou vytřeštěných očí. Všude krev, dokonce i na mém provizorním rubáši jsem i v šeru, panujícím v místnosti, rozeznávala krvavé cákance. Jestli mě tu takhle někdo najde....Rychle jsem vyskočila s jedinou myšlenkou. Utéct. Ale jak a kam? Neměla jsem doklady, peníze, dokonce jsem ani nevěděla, v kterém jsem městě. Jít na policii? Už jsem se viděla, jak vysvětluji nějakému policistovi, jak jsem se probudila v mrazáku a pak nějaký tygr zakousl zřízence. Nesmysl. A co ten stopař, kterého mám možná na svědomí? Situace se zdála bezvýchodnou, ale jedno jsem věděla jistě. Musím prostě pryč, pryč z nemocnice. Pak se uvidí.

Chvíli jsem naslouchala u dveří. Ticho, doktorka se ještě nevrátila. Opatrně jsem vstoupila. Oči se mi rozslzely ze světla zářivky, ale už to nebylo tak hrozné jako před chvílí. Otevřela jsem další dveře, vyšla na chodbu a pustila se po ní nazdařbůh směrem, kde mohl a nemusel být východ. Jen abych teď někoho nepotkala. Opatrně jsem se kradla chodbou a namátkou zkoušela dveře, které jsem míjela. Potřebovala jsem něco na sebe, nemůžu přece pobíhat po městě v rubáši ze zakrváceného prostěradla. Zamčeno, zamčeno, zamčeno, proč jenom jsou ti doktoři tak opatrní? Konečně jedna klika pod mým stiskem povolila a dveře se otevřely. Vklouzla jsem do místnosti. Kancelář, patrně té doktorky. Na psacím stole tlumeně zářila obrazovka počítače, vedle ležela ještě nerozbalená bageta. Bagetu jsem přešla bez povšimnutí, po té hrůze v márnici mě hlad docella přešel. O to víc mě zaujala kabelka visící přes opěradlo židle a pootevřená skříň vedle stolu. Nejprve jsem prozkoumala obsah skříně a v duchu zajásala. Na ramínku spořádaně visely černé džínové kalhoty, na poličce složený svetr, na dně skříně jsem našla mírně obnošené tenisky. S rozkoší jsem odhodila zakrvácené prostěradlo do kouta a zkusila si oblečení. Padlo mi, včetně bot, a když jsem si ještě opláchla obličej a ruce v umyvadélku, ukrytém za závěsem vedle skříně, zase jsem si začala připadat jako člověk. Sebrala jsem kabelku ze židle a nerozhodně jí držela v ruce. Vzít šaty mi nepřipadalo tak hrozné jako hrabat se někomu v soukromí, ale potřebovala jsem peníze. Věděla jsem naprosto jistě, že v nemocnici zůstat nemůžu, a ať už podniknu cokoliv, daleko se bez peněz nedostanu. Paní doktorka měla v peněžence tři stovky, no, nic moc, ale aspoň něco. Vždyť jí to vrátím, uklidňovala jsem svoje svědomí, jen co vyřeším tuhle nemožnou situaci. Našla jsem také hřeben a zrcátko, bohužel bylo prasklé tak nešťastně, že ať jsem se snažila sebevíc, prostě jsem se v něm neviděla a tak jsem se učesala jen tak po paměti. Vrátila jsem kabelku na místo a usoudila, že je nejvyšší čas odejít.

 Na chodbě byl kupodivu pořád klid. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli je noc nebo den, pitevna byla očividně někde v suterénu, protože ani na chodbě, ani v místnostech nebyla okna. Výtah jsem objevila za dalším rohem, jako by na mě čekal. Vlezla jsem dovnitř, zmáčkla tlačítko označené jako přízemí a výtah se poslušně se skřípáním a hučením rozjel směrem vzhůru. Za okamžik zastavil a mně se otevřenými dveřmi naskytl pohled na vstupní halu, na můj vkus až příliš osvětlenou. Oči se mi znovu rozslzely a já si pomyslela, že musím vypadat jak truchlící pozůstalá. Aspoň vrátný, sedící v kukani vedle prosklených vstupních dveří, si to musel nutně myslet, protože se na mě soucitně podíval, bez jakýchkoliv připomínek mě nechal projít a já se ocitla na ulici.

Svítalo. Šla jsem po chodníku, v neznámém městě, bez dokladů a přemýšlela, co dělat. Minula jsem telefonní budku a napadlo mě, že bych mohla zavolat známým, třeba Zuzce...Jenže co bych řekla? Najednou se mi nechtělo ani přemýšlet, cítila jsem se strašně unavená. Ostatně nebylo divu, útěk z pitevny by asi vyčerpal každého. Jenže kam jít? Hotel ani penzión nepřipadal v úvahu, recepční mívají nehezký zvyk chtít po hostech doklady...Rozhlédla jsem se kolem sebe, sluníčko už skoro vyšlo a připadalo mi, že na tak časnou hodinu už dost páli, a na protější straně ulice jsem uviděla park. Stromy, pěšinky, lavičky a hlavně chládek. Rychle jsem ulici přeběhla a ponořila se do přívětivého stínu podzimem už lehce zbarvených stromů, do vůně zeminy a zetlelého listí. Asi tak vprostřed parku stál smrk, s hustými větvemi dosahujícími až k zemi, a já věděla, že jsem našla ten nejlepší hotel na světě. Opatrně jsem se vsoukala pod nejnižší větve, pod hlavu nahrnula uschlé jehličí a v tom zeleném příšeří, vonícím smolou a dřevem, jsem okamžitě usnula.

 BYla už tma, když jsem se probudila a vyhrabala se zpod smrku. Prospala jsem celý den a cítila se dokonale odpočatá, čilá a opět hladová. Zalitobvala jsem bagety, kterou jsem včera nechala v nemocnici, a vydala se pomalu parkem tam, kde zářily pouliční lampy. Už jsem byla rozhodnutá, co udělám. Nejdřív se najím a pak zavolám Zuzce, ta mi uvěří a určitě pomůže. Skoro jsem se nahlas rozesmála, jak se mi ulevilo a jak se mi teď celá ta nepříjemnost zdála malicherná. "Haló, slečno, počkejte," ozvalo se znenadání za mnou a já se otočila. Mířili ke mě tři výrostci, nejstaršímu nebylo víc než sedmnáct, a já začala tušit problémy. "Že se tu nebojíte tak sama?" ptal se jeden a ostatní se rozesmáli. "Budem vám dělat společnost, s náma se nudit určitě nebudete." Chtěla jsem odseknout, ať si trhnou nohou, ale už jsem neřekla nic. Bylo to tu zas. To zvíře. Znovu jsem slyšela to zuřivé vrčení, stejné jako v pitevně, a věděla jsem, co se bude dít. Držela jsem oči pevně zavřené, ale hrůze zvuků jsem neušla. Zoufalý křik, naplněný děsem, utíkající kroky dvou lidí, dvou, ten třetí už utíkat nemohl. Chraptivé, dušené zasténání a to strašlivé hladové chlemtání. A pak ticho.

Pomalu jsem otevírala oči a věděla, co uvidím. Vytřeštěné oči a rozervané hrdlo a krev. Rozeběhla jsem se parkem nazdařbůh, už jsem nemyslela na jídlo, na Zuzku, na světla ulice, nořila jsem se hlouběji a hlouběji do temnoty, jen dál a dál od té hrůzy za mnou. Zakopávala jsem o kořeny a kameny, ale běžela jsem pořád dál. Zastavila jsem se až někde v hloubi parku, u malého jezírka, kam přes den jistě chodili důchodci a malé děti krmit kachny. Teď tu bylo liduprázdno, jenom měsíc se zrcadlil v klidné vodě. Naklonila jsem se nad čistou hladinu a nabrala vodu do dlaní. Snad jsem ze sebe chtěla smýt ten děs...ale ruce mi strnuly v pohybu, stékající vodu jsem ani necítila.Na hladině jezírka se odráželo všechno. Rákosí, stromy, měsíc v úplňku, hvězdy, všechno, jenom ne moje ruce, můj obličej. Naklonila jsem se nízko nad vodu, nosem jsem se skoro dotýkala hladiny. Viděla jsem keř, který stál za mnou a polehlé stonky rákosí, které jsem sešlápla, ale sebe ne. Opatrně jsem se dotkla prstem hladiny, voda se rozčeřila a rozhoupala odraz měsíce. Ale odraz mé ruky chyběl. V tom okamžiku jsem si vzpomněla. A pochopila. Už jsem věděla, kde mě našli a jak, a věděla jsem také, co se stalo s tím stopařem, nad kterým jsem se slitovala. A co se stalo se mnou.Pomalu jsem se jazykem přejela zuby. Byly tam. Neobvykle velké a ostré špičáky. Teď jsem už věděla i kdo byl tím zvířetem, které hladovělo po krvi. I to, co ted udělám.

 Až projdu parkem, narazím na úzkou silnici, která vede z města a po pár kilometrech mizí v lese. Tam počkám a s prosebně sepnutýma rukama stopnu první auto, které pojede kolem. Zastaví, neodolá té prosbě. Nechám se dovézt doprostřed lesa a po nenápadné odbočce přímo k zrezivělé, polorozpadlé bráně prastarého zapomenutého hřbitova a tam ....Od malička mě učili, že na návštěvu se nechodí s prázdnou