Tiché cupitavé krůčky

     Ta garsonka mi spadla snad přímo s nebe.  Dojíždění mě už fakt nebavilo, a taky stálo spoustu času a peněz, a na koleji už nebylo místo.  Ale jak jsem uviděl ten inzerát, věděl jsem, že jsem našel ideál. Za babku, protože tři tácy měsíčně za úplně zařízenou garsonku v Praze jsou pakatel, kousek od metra, do školy slabou půl hodinku. Nebylo co řešit. Vlítnul jsem na krtka a hnal se za svým snem. Hlavně, aby byl ten byteček ještě volnej.

     Byl. Nerudný pan domácí, kterému patřil celej ten panelák, mě vyvezl výtahem do šestého patra a pak mě vedl na konec takový tý klasický panelákový chodby se tradičně zeleným linem a béžovejma latexovejma stěnama. Otevřel dveře úplně v rohu a pokynul mi, abych vešel.

"Tak co, líbí?" zeptal se.

Líbilo. A moc. Byteček nebyl sice moc velkej, tak dvacet metrů čtverečních, sprchovej kout, kuchyňka a WC, ale byl světlej, čistej a zařízenej úžasnym skoro starožitnym nábytkem.  Byl rohovej, takže se mohl pyšnit dvěma okny, tedy, kdyby to jedno okno nebylo zakryté těžkým tmavěrudým závěsem, snad sametovým.  Gauč v rohu, takovej s tim vysokým opěradlem, v druhém rohu masivní psací stůl se spoustou zásuvek,knihovnička a  skříň z tmavého dřeva, která měla v rozích vyřezaný nějaký hlavičky, fakt, snad to byli andělíčci.  U psacího stolu krásná tmavá židle s opěradly zakroucenými jak beraní rohy a proti tomu zakrytému oknu koženej ušák, no nádhera.

"To je váš nábytek?" zeptal jsem se domácího.

"Kdepak, to tu zbylo po nájemníkovi před váma. Chtěl jsem to prodat do bazaru, ale pak jsem si řek, že zařízená garsonka se pronajme líp."

"A on se odstěhoval, ten přede mnou, a tohle tu jen tak nechal?"

Domácí se zakabonil a oči mu sjely někam na stěnu mezi mě a okno.

"Neodstěhoval se, umřel, na infarkt. V támhletom křesle," ukázal na koženej ušák. "To říkám nerad, ale stejně by vám to někdo z baráku vykecal. Byl to už starší člověk, asi měl nemocný srdce. Proto to dávám tak levně, měl jsem strach, že to bude věky prázdný, a prázdnej byt nenese vůbec nic," ušklíbl se. "Příbuzný jsme žádný nenašli, tak to tu všechno zůstalo, ale nebojte, je to perfektně uklizený, vyčištěný, na pořádek jsem já ras," dodal.

"Se nebojím," usmál jsem se. "Nejsem pověrčivej a na duchy nevěřím."

Ale o tom úklidu dost pochybuju, řekl jsem si v duchu, když jsem se pořádně kouknul na ten sametovej závěs. Byl samej prach, a takovej nějakej...zvetšelej. No co, to už si dám do pořádku sám. S domácím jsme si plácli, já zaplatil tři tácy a odjel ke kámošovi pro věci. Moc toho nebylo, hlavně učení,ještě to odpoledne jsem byl nastěhovanej.  Odestlal jsem si gauč, natáhl se a koukal z toho nezakrytýho okna na úplněk. Závěs jsem zatím nechal, jak byl, nechtěl jsem s ním zbytečně hýbat a vířit prach, však ho zítra vyčistím a pak se uvidí, jestli ho tam nechám nebo dám pryč.

     Druhý den jsem si půjčil od domácího lux, no, tvářil se sice dotčeně, ale nekomentoval to. Vyluxoval jsem tmavě vínový koberec, křeslo i gauč, a pak jsem se chtěl dát do závěsu. Chtěl, ale nedal. Jen jsem přiložil hubici luxu k tomu sametovému nadělení, lux zmlkl. No nazdar, pomyslel jsem si, já to rozbil, to bude mít domácí radost. Popošel jsem s luxem kousek dál...a ejhle, motorek tej potvory se rozběhl jak hodinky. Vrátil jsem se k závěsu. Zase, milej lux škytnul a ticho. Asi šňůra, napadlo mě. Někde je přelomená a jak jí natáhnu, dráty ztratěj kontakt a konec. No, radši toho nechám, nebo budu domácímu platit novej lux, děkuju, nechci. Řekl jsem si, že ten závěs sundám tak jak je, a vyhodím. Ne že by tam nebyl pěknej, ale proč nevyužít i druhé okno, když už ho tam mám.  Natáhl jsem se, jak nejvíc to šlo, a sáhl po konzoli. Špatnej odhad, byla daleko výš, než bych ze země dosáhl. Vzal jsem tedy židli od psacího stolu, přistavil k závěsu a zase se natáhl po konzoli. Ale kupodivu jsem tam nedosáhl ani ze židle. Kdyby to nebyl nesmysl, řekl bych, že se ta věc prostě sama zvedla výš, i se stropem.  Slezl jsem, chvíli pozoroval závěs a pak jsem napřáhl ruku, že ho aspoň roztáhnu. Teď už to nebyl jenom dojem, skoro jsem viděl, jak ta věc uskočila. Odstoupil jsem a zatřepal hlavou. Marjánku nehulim, nechlastám, přece nemůžu mít halucinace. Znovu jsem natáhl ruku...a znovu ten pocit. Závěs prostě nechtěl, abych ho roztáhl. Pomyslel jsem si něco o přepracování, poslední dobou jsem se moc nevyspal a dost jsem koukal do skript, ale závěs jsem nechal, jak byl. Radši.

     Tu noc jsem nemohl usnout. Převaloval jsem se na gauči, a když jsem konečně zabral, zdálo se mi, že vedle gauče stojí ten chlap. Ten co tam umřel. Nevěděl jsem, jak vím, že je to on, ale byl jsem si tím v tom snu jistej. Chlap přešel k tomu zakrytýmu oknu, rozpřáhl ruce, jako by chtěl to okno bránit, výhružně se na mě podíval a zavrtěl několikrát hlavou.  Pak jsem se vzbudil. Byla tma jak v ranci, měsíc zakrytej mrakama tentokrát nesvítil jak rybí oko. Trochu jsem se třásl, ten sen byl živej až moc. A pak jsem uslyšel někde za tím závěsem, za tím oknem, šramot. Tiché, cupitavé krůčky, které se přibližovaly až k oknu, a pak lehounké zaškrábání na sklo. Závěs se mírně chvěl. A mě naskočila husí kůže jak pralinky, roztřásla se mi kolena a cítil jsem, jak se mi po celém těle ježí chlupy. A pak jsem já, student matematicko-fyzikální fakulty, člověk s racionálním uvažováním, jak střela vlétl pod deku a přetáhl si ji i přes hlavu.  Pak rána, sklo zařinčelo a závěs se prudce zavlnil. A tiché krůčky se zase pomalu vzdalovaly.

      Probudil jsem se do nádherného vymydleného rána. Ptáci řvali jak připálení, obloha bez mráčku a sluníčko svítilo jak o život. Vymotal jsem se z deky, kouknul na sametovej závěs a měl chuť zase se pod tu deku schovat. Ale pak jsem zastyděl. Sakra, jsem přece dospělej, svéprávnej člověk, a hlavně, bydlím v šestem patře v garsonce bez balkonu. Tak co šílím, prostě se mi něco zdálo.  Ale závěs jsem roztáhnout nešel.

     Pár dní, tedy nocí, byl klid. Učil jsem se jak zběsilej, čekala mě zkouška, a tak jsem večer padal do postele úplně mrtvej. Pro mě za mě si za závěsem mohli duchové dělat mejdan, stejně bych je neslyšel. A pak jsem našel ten zápisník. Upadla mi tužka, vlítla někam za ten suprovej psací stůl, a jak jsem tam pro ní vlezl, nahmatal jsem nějakej papír. Vytáhl jsem ho. Byl to normální poznámkovej blok, skoro čistej, jenom pár prvních listů bylo popsanejch úhledným úřednickým rukopisem. Začal jsem číst.

5. února.

Zase jsem měl ten sen. Něco běhalo za oknem, takové tiché cupitavé krůčky. Ježíš, já snad už blázním,  co by běhalo za oknem v šestém patře.

8. února

Je to za tím závěsem. Musí tam něco být, přece se mi to všechno nezdá, přece jsem nezešílel.

15. února

Třetí noc nespím. Sedím v křesle a čekám, čekám, kdy to zase začne. Vidím, jak se ten proklatej závěs hýbe, proč mi domácí o tom závěsu nic neřekl, kde se tu ta věc vzala? Ty zvuky se mi nezdají, něco tam je, za oknem, něco tam na mě čeká. Nebo už jsem opravdu zešílel? Měl bych se za ten závěs podívat.

18. února

Je to čím dál horší. Směje se to, křičí to za oknem. To nejsou halucinace, něco tam je!!!!Chtěl jsem ten závěs sundat, ale nejde to. Snad zítra v noci.

19. února

Sedím v křesle, a čekám.  Už nedokážu spát. Až to začne, strhnu ten závěs a pak děj se vůle boží.

 A tady zápisky skončily. V  krásném slunečném dni mi naskočila huska. A pak jsem se rozhodl. Než takhle dopadnout, sundám ten závěs sám. A jestli to nepůjde ve dne, zkusím to v noci. To by v tom byl čert, abych nezjistil, co se to tady vlastně děje.

      Dva funebráci opatrně snášeli rakev ze šestého patra do přízemí, domácí kolem nich poskakoval jako kvočna.  Z několika dveří vykouklo pár zvědavých nájemníků.

"Copak, pane domácí," ptala se stará Blažková, největší drbna paneláku

"Ale, ten mladej ze šestýho umřel, infarkt či co. Kdo by to čekal, takovej mladej," odpovídal nešťastně domácí. "Kdyby mu nepřišla pošta, ležel by tam pěknejch pár dní. Zvonil jsem na něj, že má rekomando, dveře pootevřený, a on v křesle, v životě nechci už vidět nic takovýho," domácí se otřásl, jak si vzpomněl na výraz čisté hrůzy na obličeji toho mrtvého studenta.

"Ten byt je začarovanej," mudrovala Blažková. "Nejdřív ten ouřada, pak tenhle kluk, nojo, neštěstí nechodí po horách...Tak máte tu garsonku zase volnou, to je pech."

"Nojo, nojo, zas abych dával inzerát."

Funebráci se na sebe přes rakev podívali.

"Hele, Franto, ty přece sháníš bydlení. Promluv tady se šéfem, třeba tě tam veme," řekl ten starší.

"Nooo," protáhl funebrák Franta. "Jestli to nebude drahý...."

"Kdepak, copak za to můžu chtít majlant, když tam byla mrtvola?" pravil domácí s nadějí v hlase. A tak si plácli. Venku funebráci šoupli rakev do auta a Franta se zálibně zadíval na poslední okno v šestém patře. Bylo zakryté rudým sametovým závěsem, a jak se tam tak Franta díval, zdálo se mu, že se samet vlní a svíjí jako had. Ale to byla určitě jen hra světel.