Potok

Chris se na mě pátravě zadíval a řekl: "Nevypadáš dobře, kamaráde. Mám dojem, že by ti prospěla menší dovolená..." Pokrčil jsem rameny: "Divíš se? Už mě ta ženská krása docela zmáhá. Někdy mám chuť říct některé té paničce, ano, vrásky vám vyhladit umím, ale těch třicet let, co vás dělí od toho mladíčka čekajícího na vás v čekárně, tak ty vám opravdu ubrat nemůžu, a nebo - kdyby ses, holka, míň cpala a víc chodila pěšky, nepotřebovala bys teď liposukci..." "Jednou se živíš plastickou chirurgí, a to hodně úspěšně, tak si nestěžuj," ušklíbl se uličnicky Chris. "Ale vážně, kdybys chtěl na chvíli vypadnout z New Yorku, stačí říct. Koupil jsem nedavno chatku v kopcích blízko takové ospalé díry, Deiry se to jmenuje, a nemám moc čas tam jezdit. Je tam opravdu hezky, i Liz by se tam ráda podívala..." "Tak to je podpásovka, kamaráde...," zasmál jsem se. "Jestli jsi už projednal mou dovolenou s Liz, je rozhodnuto. Ale co, pacientky počkají..." Chris se znova zašklebil, zamával mi a jeho sierra se zařadila se do proudu vozidel na Broadwayi. Zamyšleně jsem došel ke svému autu a už když jsem usedal za volant, věděl jsem, že se na tu nenadálou dovolenou docela těším.

O dva dny později jsme už s Liz vystupovali z našeho landroveru před úřadovnou šerifa v Deiry, kde měl mít Chris uložené klíče od své chaty. A oba jsme se tiše modlili, aby Chris nezapomněl šerifovi zavolat a oznámit mu náš příjezd. Nezapomněl. Šerif, příjemný chlapík kolem třicítky, nás srdečně uvítal.
"Pan a paní Belamyovi? Jmenuji se Jim Hogan, pan Norton mi všechno pověděl. Tady jsou klíče a jestli budete chtít, k chatě vás dovedu, stejně mám tím směrem cestu."
"To bude od vás velmi laskavé," usmála se Liz.
"Ušetříte nám spoustu bloudění."
"To je maličkost," mávl rukou šerif, nastoupil do jednoho z policejních aut parkujících před úřadem a zamířil na silnici vedoucí ven z městečka.

Jeli jsme v závěsu za ním, silnice se kroutila a točila stále výš do něčeho, čemu místní říkali kopce, ale pro nás, obyvatele velkoměsta, to byly spíš velehory, až asi po dvaceti minutách zabočil šerif na pěkně udržovanou lesní cestu a zakrátko jsme už zastavovali před Chrisovou chatou.
"Panebože," neudržela se Liz při pohledu na luxusní stavení, samé dřevo, sklo a kámen, které se mělo stát na příštích čtrnáct dní naším domovem.
"A tohle je u Chrise chata!"
"Znáš Chrise," zasmál jsem se.
"Vsadím se, ze uvnitř budou všechny možné vymoženosti, počínaje počítačem, přes myčku nadobí, mikrovlnku, saunou a domácím kinem konče. Chris nemá nic proti návratu k přírodě, ale proč se kvůli tomu omezovat."

Ale to už Liz vystupovala z auta a děkovala šerifovi. Pozoroval jsem svou ženu, jak mu podává ruku a šerif ji uctivě tiskne. Zdálo se, že mu to lichotí, ostatně proč ne, ve svých petačtyřiceti letech byla Liz pořád krásná žena, štíhlá jak proutek, ani jeden šedivý vlas a skoro žádné vrásky. A ten její úsměv, krásný, mladistvý. Kdepak, moje Liz plastickou operaci nepotřebovala a nikdy ji potřebovat nebude.

Miloval jsem na ní každičký tah jejího obličeje a už dávno jsem se zapřisáhl, že se těch milých rysů můj skalpel nikdy nedotkne. Liz by to ani nechtěla, říkavala, že je ráda, že ji miluju takovou, jaká je.

"Moc vám oba děkujeme, šerife," říkala právě.
"Omlouvám se, že vás dneska nemůžeme pozvat alespoň na skleničku, ale byli bychom oba moc rádi, kdybyste se zastavil třeba zítra."
"Velice rád, paní Belamyová," šerif se snad i červenal.
"Zítra to bohužel nepůjde, ale jestli platí vaše pozvání i na pozítří..."
Nakonec se domluvili na pozítří na třetí hodinu odpoledne a šerif s velkým troubením a blikáním konečně odjel.

"Milý chlapík," poznamenala Liz, ještě než vešla do domu a začala objevovat jeho poklady. Na mě pochopitelně zbyla naše zavazadla. Vyndával jsem kufry z auta, poslouchal uklidňující šumění borovic a zpěv ptáků. Náhle se mi do uší začal vtírat jiný zvuk, zdaleka ne tak uklidňující, nějaké podivné hučení, dunění.
"Liz," zavolal jsem znepokojeně.
"Liz, slysíš to také?"
"Copak, drahý," vynořila se hlava mé ženy z jednoho z oken.
"Ten zvuk, to hučení..."
"To je potok, zlato," rozesmála se Liz.
"Teče tady za domem. Však si zvykneš, proti troubení newyorských aut je to docela tichounké šumění."
Pokrčil jsem rameny a nesl kufry k domu. Nezvyk, co jiného. Zítra už nebudu o potoku ani vědět.

Ale věděl jsem o něm. Potok mi hučel a řval do snů celou noc, topil jsem se v jeho rozbouřených vodách, unášel mě na zpěněných vlnách bůhví kam, věznil mě ve svých hlubinách. Polovinu noci jsem nespal, přikrýval si hlavu dekou a ucpával si uši a záviděl Liz její klidné oddychovaní. Ráno jsem vypadal jak po flámu, nevyspalý, s bolestí hlavy a s kruhy pod očima. Liz se jen smála a slibovala, že příští noc to bude lepší, její smích se mi zařezával do rozbolavělého mozku jako cirkulárka a její úsměv mi vůbec nepřipadal přitažlivý, spíš mě začínal odpuzovat. Několikrát jsem se na ni vztekle utrhl a vzápětí se omlouval, ale Liz vycítila mou nervozitu a špatnou náladu.
"Víš co," navrhla po snídani,
"co kdybychom se trochu prošli? V lese je klid, přijdeš na jiné myšlenky." Vyčkávavě se na mě zadívala.

Nechtělo se mi, vůbec se mi nechtělo odejít od chaty a vydat se někam do neznámých lesů, ale pak jsem si uvědomil, že tam někde daleko ho už neuslyším. Potok. Stromy ztlumí jeho neodbytný jekot a já se zbavím toho zvuku, který mi rozřezává mozek na kousky. Vděčně jsem přikývl a za pár okamžiků jsme se už s Liz ruku v ruce ponořili do nekonečné zeleně a ticha hlubokých lesů.

Čím dále jsme byli od chaty, tím mi bylo lépe. Dunivý hukot sem doléhal jenom slaboučce, neznatelně, a pak už vůbec ne. Divil jsem se sám sobě, co že to se mnou bylo, a zase se dokázal s Liz smát a honit se s ní mezi věkovitými borovicemi, jako když jsme byli mladí. Když jsme jednu chvíli ztichli, mihla se před námi srna s mladými, dokonce jsme zahlédli i něco rezavého, pravděpodobně veverku, ale Liz byla skálopevně přesvědčena, že to byla liška.

"Zahrajem si na schovávanou," navrhla jednu chvíli rozesmátá.
"Nebo budeme hledat tajnou skrýš s pokladem..." A vrhla se do nejbližšího houští. Vzápětí slabě vykřikla, vyběhla z houští a rukama si zakrývala tvář.
"Stalo se ti něco?" polekal jsem se.
"Napadl mě strašlivý medvěd, strážce pokladu," šeptala Liz tajemně.
"Poškrábal mě svými jedovatými drápy, ale statečně jsem mu unikla..."
S těmi slovy odtáhla ruce z obličeje a já spatřil nepatrné, drobounké škrábnutí, asi od nějaké ostré borové jehličky. Smáli jsme se oba jako blázni a já přitom něžně líbal Lizinu zraněnou tvářičku a na ústech cítil kovovou příchuť její krve.

K chatě jsme se vraceli až k večeru, slunce už pomalu zapadalo. Bylo mi krásně, cítil jsem se omládlý, přímo jako znovuzrozený, ale jen do té chvíle, než se znovu ozval. Zprvu neznatelně, ale čím dál tím hlasitěji a mohutněji, to hučení potoka mi drtilo mozek na kaši. Pohlédl jsem na Liz, jestli slyší a cítí to, co já, ale vypadala úplně klidně a spokojeně. Jen ten nepatrný škrábanec na tváři jako by se ve světle zapadajícího slunce zvětšil, roztáhl se od oka přes celou polovinu obličeje a končil v koutku úst. To přece není možné! Vždyť to skoro nic nebylo. Podíval jsem se pozorněji a opravdu, nechal jsem se zmýlit hrou světla a stínu.

Večeři Liz ohřála v mikrovlnce.
"Nevím, jak ty, drahý," protáhla se po jídle, "ale já si jdu hned lehnout. Nějak mě ta procházka zmohla."

Sotva jsem ji v tom nepřestávajicím hučení potoka slyšel. A jen stěží jsem skryl zděšení, když jsem se zadíval na její obličej. Škrábanec se znovu protáhl, už nekončil u koutku úst, ale pokračoval přes bradu na krk. A měnil se. Měnil se v odpornou, zarudlou jizvu s roztřepenými okraji. Liz odešla do koupelny a já očekával její výkřik, až uvidí v zrcadle svou tvář. Ale nic se neozvalo.

"Liz," zavolal jsem. "Liz, jsi v pořádku?"
Možná omdlela, napadlo mě. Ale odpověď přišla vzápětí: "Jistě, drahý, jsem v pořádku, proč bych neměla být? Jsem jen strašně unavená, oči se mi už samy zavírají..."

Tak v tom to bude. Liz je tak ospalá, že tu jizvu nevidí, napadlo mě. Ale co udělá, až to zjistí? Moje Liz, moje krásná drahá Liz, ona to zohyzdění nepřežije. Bude nešťastná, bude se ukrývat před lidmi, před známými, možná nakonec spáchá sebevraždu...

Rozčileně jsem přecházel po kuchyni a do kroku mi rytmicky duněl potok. Už mi tolik nevadil, ten hluk mi dokonce pomáhal přemýšlet. Chtěl jsem pomoci své Liz. Ale jak? Jsi přece plastický chirurg, napadlo mě a najednou bylo všechno průzračně jasné. Komu jinému by moje umění mělo prospět, když ne mé milované ženě. Nemám sebou skalpely, obvazy, ale to nevadí, umím si přece poradit. Našel jsem v kuchyňském načiní příhodný nůž, stačí ho jenom dobře nabrousit a poslouží stejně dobře jako skalpel. Sešel jsem do sklepa a opravdu, Chris nezklamal. Vedle zahradního nářadí tu byla i bruska, jen jen ji spustit. Do uší se mi zarýval svist broušeného ostří a mísil se s hučením potoka. Když jsem po dlouhé době přejel palcem po ostří, byl jsem spokojen.
"Neboj se, Liz, budeš zase krásná."
Hukot potoka se změnil v řev Niagarských vodopádů.

New Yorker Times, 15. září 2004

Tragédie ve Wisconsinu

Od našeho zvláštního zpravodaje

Hrůzný pohled se naskytl šerifovi městečka Deiry /Wisconsin/ při vstupu do jedné z víkendových chat. V tratolišti krve tu objevil zohavenou mrtvolu ženy a nad ní stojícího muže s nožem v ruce. Muž byl identifikován jako Greg Belamy, známý newyorský plastický chirurg, mrtvá byla jeho manželka. Šerif sám našemu zpravodaji řekl:
"Bylo to příšerné. Všude samá krev. Znal jsem je sice chvíli, ale oba na mě působili jako milí lidé, kteří mají spokojené a šťastné manželství. Ubohá paní Belamyová, byla to moc krásná žena..."

Podle posledních zpráv se nyní doktor Greg Belamy nachází ve vězeňské psychiatrické léčebně v Juniper Hillu /Maine